Zvláštní znamení Woodcraft
(Tramping v Československu)
Převzato ze stránek 
„Vlajka vzhůru letí, k radosti svých dětí. Kde se s mráčky snoubí. Vlát bude zas, až mládí čas, opustí nás.“ (z písně Vlajka, neoficiální trampské hymny)
Tramp, vandrák, čundrák. Tele, nebo usárna na zádech, domovenka našitá na rukávu. Ahoj kamarádi a kamarádky. Vítejte na potlachu, kde si budeme vyprávět o nejedné romantické cestě. Projdeme se Brdy i Posázavím, navštívíme indiánská pohřebiště i plzeňskou Portu. Budeme cestovat časem, napříč československými dějinami. A i když cestou určitě narazíme na nejednoho mastňáka či hlídku VB s potřebou zkrontrolovat nám občanky, náladu nám to určitě nezkazí.
První Divocí skauti a Bob Hurikán
Začátky trampingu jsou již dávnou zahaleny hlubokou vodou Štěchovické nádrže. Právě zde, dvacet let před tím, než bylo roku 1938 v důsledku stavby přehradní nádrže zatopeno, se nacházely peřeje, de Vltava protékala hlubokým skalnatým údolím. Místo zvané Svatojánské proudy, oblíbený kousek přírody, kam se chodilo na výlety ještě před první světovou válkou. Místo kde, jak se traduje, vznikla roku 1918 první trampská osada. Tehdy ještě osada Divokých skautů. Tramping a skauting měli totiž mnohé společného. Oni se totiž první trampové v zásadě rekrutovali z řad skautů, kdy jim vadila přílišná skautská disciplinovanost a řád. Trampové byly totiž od svých samých počátků nejen milovníci přírody, romantici, ale především volnomyšlenkáři. Skvělý lék jak v dobách hospodářské krize nepropadat malomyslnosti. Je logické, že se první trampové rekrutovali hlavně z řad sociálně slabších vrstev.
Ale zpátky k první trampské osadě, kterou zprvu tvořila parta bezejmenných romantiků z Prahy ulítávajících na rodokapsech. Ti se později pojmenovali na Ztracenou naději - později Ztracenku (podle jednoho z filmových westernů), zatímco místo, které pravidelně navštěvovali a zvelebovali se na základě jedné povídky změnilo na Tábor řvavých. Základní kámen byl položen a již brzy se v povodí řek Vltavy a Sázavy, později i Berounky či v hlubokých lesích na Brdech, začalo objevovat více a více mladých mužů, kteří sem toužili utéci před ubíjející realitou všedního života. Tremping tenkrát žil v duchu brakových příběhů z Divokého západu, což se odrazilo v jeho rodících se zvyklostech. Nejedna trampská osada, kterou spravoval „šerif“ nesla westernové jméno, u táborových ohňů se zpívaly písně o psancích či hrdinech Divokého západu a vlastně i zrod prvních trampských osad byl motivován legendami o osidlování amerického Západu. Vždyť i slovo tramp, v angličtině označení pro člověka, tuláka pohybujícího se na okraji společnosti, československé trampské hnutí na základě románu Jacka Londona, zpopularizovalo a dalo mu zcela jiný význam. Tramp začal být trampu bratrem, jak znělo jedno z často citovaných trampských přikázání.
„Trampové jsou zatracená banda, nechtěj do Sokola. Kašlou na předvojenská komanda, když je vlast zavolá…“
A tramping samozřejmě, jako každý rodící se fenomén získával nejen své nadšené příznivce, ale rovněž i odpůrce. Třeba z řad skalních skautů, jimž trampská neorganizovanost a volnost, byla trnem v oku. Jedním z prvních oponentů byl například náčelník Svazu junáků - skautů A. F. Svojsík, který na trampy obrátil pozornost policie a četnictva svým štvavým článkem v Lidových listech, kde mimo jiné tvrdil, že „tato navázaná čeládka ničí kultury, zapaluje porost, poráží stromy, hubí vzácné druhy české flory, poškozuje turistické značky a stezky a svou nestydatostí a surovostí znemožňuje slušným lidem pobyt v přírodě.“ A ostatní organizované skupiny se rádi připojily.
Dalším atakem na trampskou komunitu a její zvyky, včetně těch, společností vnímaných jako negativnějších, například nošení zbraní (vedle nožů i pistole) byla vyhláška zemského prezidenta v Praze ze dne 9.dubna 1931, kterou se vyhlásila tzv. opatření proti výstřelkům campingu a trampingu zakazující nepřístojné chování na místech veřejných, kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav či slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení zejména: společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné -, pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní, zvláště zbraní bez platného zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných. Trampové se tak dočkali svého prvního diskriminačního zákona, který jim defacto zakazoval chodit do lesa. Netřeba asi psát, že trampové tuto vyhlášku naprosto ignorovali a situace po následujících perzekucí ze strany českého četnictva nakonec eskalovala v založení organizace na ochranu trampských zájmů – tzv. Trampské obranné výbory. Trampové se začali organizovat, sjíždět do Prahy, psát do novin, rozmnožovat a roznášet letáky, soudit se se státem, pořádat demonstrace, až si v roce 1935 vybojovali zrušení tohoto zákona.
"Věřte, že ten, kdo v přírodě nalézá nevyčerpatelný zdroj radosti, krásy, ušlechtilosti i zbožnosti, se rád podrobí i strádání, protože mu jde o jeho dobro, a dobro trampingu, a tím i pro dobro své vlasti!" (Bob Hurikán)
A právě z této doby se vynořil Josef Peterka, známý spíše pod jménem Bob Hurikán. Ten se v roce 1919 vydal na svůj první vandr do Posázaví, stal se součástí osady Hurikán a rodící se svět trampů mu doslova učaroval. Na Sázavě založil několik trampských osad, trampský zpěvník obohatil o evergreeny Rikatádo, či Populujem spolu a hlavně dal trampům jejich historii. V podobě knihy Dějiny trampingu. Společně s tím přispíval do českých skautských a trampských časopisů, napsal nejeden dobrodružný příběh (např. Stopař Cassidy) a netajil se kontroverzními názory vymezujícím se Židům a Cikánům. S příchodem Protektorátu spjatého pak s druhou světovou válkou pak zorganizoval na Brdech, které důvěrně znal, partyzánskou skupinu a tento jeho nejnebezpečnější vandr málem skončil tragicky, kdy byl na jaře roku 1945 zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti. Popraven měl být 9. května a od jisté smrti ho zázračně zachránilo Pražské povstání. Poválečná komunistická garnitura mu pak vypálila cejch pokleslého buržoasního autora a mezi trampy slovutný Bob Hurikán nakonec zemřel 2. června 1965 ve věku 58 let v téměř zapomnění. A minulostí se stalo i jeho dílo.
Válka a poválečný vzestup neochotně tolerovaného hnutí
Za dob druhé světové války se trampům, podobně jako skautům nežilo v okupované republice příliš skvěle. Státní moc, vidící v nich hlavně vlastenecké potencionální sabotéry a diverzanty se zaměřila jejich směrem a jelikož jejich podezření nebylo v mnohém případě daleko od pravdy, nejeden z volnomyšlenkářských romantiků skončil ve spárech gestapa a posléze u popravčí zdi. Navíc mnohá oblíbená trampská místa, byla zabrána nacisty jako vojenský výcvikový prostor. Včetně těch na kterých se nacházely i trampské osady a tábořiště. A pohybovat se v lese s blížícím se koncem války, rovněž nebylo příliš bezpečné. Člověk tak mohl být snadno zaměněn s partyzánem. A nejednou k takové záměně došlo. Nemluvě o skutečnosti, že mnozí trampové byly v partyzánském odboji opravdu aktivní. Znalost přírody a schopnost přežít v lese z nich dělaly dobré partyzány. Nebyly to veselé časy a poválečná léta, byť tramping, nazývaný též jako vandr, či později čundr zaznamenal velký rozmach, nebyl na tom o moc lépe.
Mnohé se změnilo. Westernový duch již nebyl tak silný, ovšem zákonitosti a zvyklosti zajeté prvními osadami z první republiky, přežívaly. Trampové, bez ohledu na sociální zázemí se nazývali „kamaráde“ a později, když okolo padesátých let se mu začalo aktivněji věnovat i něžné pohlaví, „kamarádko“ a sázelo nejen na volnost, ale i přátelskou soudržnost. Což se příliš nelíbilo tehdejší státní moci, která za každým sdružením viděla možné antisocialistické a imperialistické hnutí. Obzvláště, když to trampské vyznávalo volnost za níž každý víkend unikalo z šedi všedních dnů do svých osad, či na cesty napříč republikou. Po Vítězném únoru šli do stoupy Junák se Skautem i dalšími organizovanými mládežnickými uskupeními, aby je mohl nahradit Pionýr. Tramping však zakázat nešlo. Proč? Protože oficiálně žádný neexistoval. A tak se alespoň proti němu rozjely represe v podobě bourání srubů v „nelegálních“ osadách a šikany ze strany VB. Výjimkou rovněž nebyly procesy s některými trampy, které pak tehdejší média démonizovala jako neuvědomělé a nepřizpůsobivé elementy. Není proto divu, že naučný slovník ČSAV z roku 1956 charakterizuje toto hnutí asi takto: „Tramping je reakční hnutí, které pod záminkou falešné romantiky odvádí mládež do přírody, pryč od revolučního boje.“
Komunisti se však fatálně mýlili. Trampové se totiž nevymezovali proti socialismu, ale hlavně proti měšťáctví. A ona „falešná romantika“ voněla příslibem dobrodružství, které později v nastupující normalizaci, kdy měla většina lidí koukat tomu druhému do talíře, nebylo moc častým jevem. A tak vznikly pojmy jako „Mastňák“ označující víkendové táborníky myjící u říček svá auta. Mnohý potlach (tedy setkání trampů u táborového ohně) byl spojený s prohibicí (zákaz konzumace alkoholu), význam jet v posledním vagónu vlakové soupravy se stal příslušností ke komunitě a výraz čundrák (původně vzniklý z německého slova „tschundern" - toulat se) ztratil negativní význam slova. Minimálně pro ty, kteří byli in. StB však nespala a tak celé hnutí bylo brzy prolezlé agenty, jejichž hlášky dávaly možnost bezpečnosti nejen k rozsáhlým kontrolám dokladů, ale i k mnohé „nezvané“ návštěvě potlachu státními orgány.
A samozřejmě ani trampové, jak to již u volných svobodomyslných celků bývá nebyly mnohdy ve svých zásadách jednotní. Každý v něm viděl něco jiného. Od nostalgie starých pardů, před všudypřítomnou romantiku a touhu zažít něco nevšedního, až po alkoholický relax, kdy se vandr skládal z jedné velké víkendové návštěvy hospody. Mnozí „vandráci, či čundráci, se mnohdy neznaly ani vlastními pravými jmény. Jen přezdívkami. Nikomu nezáleželo na civilním životě toho druhého. A nikoho to ani nezajímalo. O víkendu byli všichni kamarádi, sdružující se do jednotlivých osad, nebo jezdící jako úplně nezávislí trampové samotáři. A do toho se objevil ještě jeden fenomén. Porta. Trampská Porta.
Její první ročník se konal roku 1967 v Ústí nad Labem. Celostátní festival trampských písní inspirovaný ve svém názvu údolím Labe Porta Bohemica - Brána Čech, si začal postupně budovat svou pověst, která o několik let později, v osmdesátých letech, kdy byl tramping na vrcholu za nimž ho čekal pád, hraničila s legendou. A zároveň se stala stále populárnější a populárnější přehlídkou trampské ultury, terá z Ústí později, po velkém putování (od Sokolova až po Olomouc) přesídlila od roku 1981 do Plzně.
V osmdesátých létech byla trampská moderní éra na svém vrcholu a benevolentnějšími se staly i státní orgány, což se třeba projevilo tím, že v tehdy populárním Mladém světě vycházel i „trampský“ sloupem se jménem táborový oheň. Trampové se i dostali do filmového pojetí legendy o Nikolu Šuhajovi loupežníkovi v muzikálu Balada pro banditu. Že by šťastný konec? Nikoliv. Přichízí Sametová revoluce a s ní devadesátá léta. A za nimi jde v závěsu definitivní úpadek trampingu.
"Trampské hnutí poznamenalo krajinu kolem nás velmi silně, i když si to často neuvědomujeme. Kolem je mnoho nejrůznějších osad, některé zanikly, některé fungují dodnes. Krajině vtiskly něco velice zvláštního."
(archeolog Pavel Vařeka)
Dalo by se říci, že čerstvě nabyté svobodě tramping musel zákonitě vzkvétat a nepostrádalo by to logiku. Ale život s osudem mnohdy logičtí nejsou. Se svobodou přišla kultura západu společně s konzumní společností a lákadly v nichž již pro romantiku nezbývalo moc místa. Fenomén, úzce spojený s československou kulturou tak začínal ztrácet na své síle a popularitě. S každým přibývajícím rokem přestal být víc a víc in. Generace, které v něm kdysi viděli smysl života zpohodlněly, nebo začaly vymírat. A novou již nechytil za srdce. A tak zakrátko zůstala jen nostalgie. Nostalgie se ktrou pamětnící vzpomínali, jak při slavnostním momentu zapálení ohně v sevření skal stály v pozoru a zpívali Vlajku. A během toho cítili cosi, co se v podstatě nemá přesně definovat. A co by dnešní mládeži nejen že nic neřeklo, ale určitě připadalo i trapné. Konce bývají mnohdy smutné. A tohle je jeden z nich.
Napsáno památce nadšence který si kdysi říkal Bobr zvanej malej... kde je mu dnes konec
* * *
Dovětek k článku:
Celý článek je napsán skvěle, až na ten konec. Kdo napsal tenhle článek o trampingu, který jsem sem na stránky převzal, to jsem bohužel nezjistil. S koncem článku já i mnoho dalších nesouhlasí. Vždyť tramping žije i po sametové revoluci...trampové se scházejí dál u ohňů...na osadách i na kempech. Pořádají se potlachy...zimní táboření. Na Facebooku je spousta trampských skupin a diskuse v nich opravdu žije. Vkládají se tam fotky z akcí, příspěvky týkající se trampingu a pod. Autor článku má asi mylné informace. Jestli se někomu zdá, že tramping upadá...já s tím tedy nesouhlasím...TRAMPING ŽIJE !!!!
Ahoj
