Brdy a trampové
BRDY A TRAMPOVÉ
Převzato z článku Petra Blahuše BRDY ZEMĚ NIKOHO....je to jen vybraná část článku doplněná fotkami.
Ačkoliv se to při pohledu na dnešní mapu středních Brd, kde nenajdeme jeden jediný metr turistické značky, nezdá, v dobách před válkou – a to zde už fungovala dělostřelecká střelnice! – bylo území Brd prošpikováno jednou z nejhustších sítí značených cest u nás. Jejich celková délka dosahovala bezmála 400 km. I přes tuto úctyhodnou délku si však Brdy vždy uchovaly punc bohem zapomenutého kraje. Mezi prvními „cizinci“, kteří na počátku 20. století začali pronikat do brdských lesů, byli skauti a trampové. Ti první sem jezdili už od roku 1912. Svůj poslední tábor před nacistickým zrušením skautingu v létě 1939 měla u Padrťských rybníků i slavná Vodní pětka, jejíž členové stáli o několik let později u vzniku legendární odbojové Zpravodajské brigády. Zhruba od roku 1925 tu stavěli své osady, někdy s poctivými sruby, jindy jen jako zapadlá místa se slavnostním ohništěm, také trampové. Brdská varianta trampingu s sebou přinesla některé zvláštní tradice, nikde jinde nevídané. Jednou z takových specialit, které lze dodnes občas spatřit na brdských campech, je zvláštní tvar ohniště.
Foto převzato ze stránek Toulavci neznačených cest
Brdští trampové svá ohniště totiž nečistili od popela, ale naopak, takže když už bylo ohniště plné až po okraj, prostě jeho ochranný kruh navýšili další řadou kamení. Mezi nejznámější osady a trampská společenství patřila známá Brdská zimní armáda, vedená kamarády Packardem, Brochesem a Hobbardem.
Hobart Camp
O jejích členech bylo známo, že dokáží v přírodě přežít i za těch nejhorších podmínek, bez ohledu na roční období, což dokázali svým přechodem Brd v zimě 1929 a tábořením u Padrťských rybníků. Jejich velitel a zároveň šerif osady Brdští supové Packard využil spolu se svým parťákem Brochesem svoje zkušenosti v odboji. Na „velký vandr“ na jaře 1943 do koncentráku v Mauthausenu byla ale i tato vytrvalost malá, a tak jejich památku dodnes připomínají na utajeném posvátném campu Zlaté dno jen dřevěné placky s malovanými a vypalovanými obrazy.
Zlaté dno ještě před zničením
Další rána dopadla na tramping po „vítězném“ Únoru 1948. Pod tlakem policie tehdy zaniklo mnoho osad, jejichž členové buď emigrovali, nebo šli sedět. Někteří se pokusili svoje osady oficiálně přejmenovat na chatové spolky. Zůstalo jen tvrdé jádro, které před komunisty a „civilizací“ zalézalo stále hlouběji a hlouběji do lesů. Zde na Brdech to měli trampové o to horší, že se nacházeli ve vojenském prostoru.
Vojenský prostor Brdy
Jak ale říká eskymácké přísloví: „Vlk je nejlepším pastevcem sobů.“ Přežili tedy jen ti nejlepší, kteří se dokázali v lesích pohybovat naprosto nepozorovaně. Své o tehdejší době mohou vyprávět i členové kapely Greenhorns, kteří měli svůj původní camp v lesích nad Voznicí.
Po krátkém uvolnění v šedesátých letech přišlo další kolo štvanic v dobách normalizace. Trampové byli opět řazeni do škatulky „kriminální živly“ a jejich campy byly vypalovány, ničeny terénními náklaďáky, nebo dokonce likvidovány pomocí trhavin. Největší vlna státního teroru přišla mezi roky 1977–1986, kdy zaniklo mnoho starých campů v okolí budované raketové a radarové základny nad Dobříší. Policie zde měla usnadněnou práci – většina brdských campů totiž ležela buďto přímo, nebo v těsné blízkosti potoků, ze kterých se tehdy dalo bez problémů pít. Stačilo tedy jen jít proti proudu...
Tuto dobu přežilo jen pár campů, prozíravě postavených daleko od vody nebo na nenápadných místech, například už zmíněné Zlaté dno.
Zlatě dno nyní
Kolem těchto brdských veteránů se po pádu komunismu začala seskupovat nová trampská generace. I když „tržní“ hospodářství dává myšlence chlapského kamarádství a romantiky hry na kytaru u praskajícího ohně pěkně zabrat, existují i dnes oblasti, které je možno s klidným srdcem nazvat jako trampské republiky. Jednou z takových enkláv je Plešivec. Mezi skalami, ve kterých se ještě před 150 lety skrývala nefalšovaná loupežnická banda, zde už po mnoho let pořádají trampové své slavnostní výroční ohně. Při posledním ohni jedné z těchto osad, Bílá sova, se zde sešla skoro stovka trampů. Můžeme proto na tomto místě naše vyprávění o historii jednoho neznámého kraje uzavřít suchým konstatováním šerifa této osady: „Brdskej tramping je nezničitelnej!“