Josef KOBRA Kučera - Poslední vernisáž
Smuteční řeč Lukáše Kučery, syna Josefa KOBRY Kučery, spolupředsedy SMPVMZ a našeho kamaráda
Lukáš Kučera
3. 3. 2015
Velká obřadní síň Strašnického krematoria
Je mi ctí, moci zde promluvit před takto velkou společností a vzdát tak hold svému otci - KOBROVI. Ostatně společnost byla pro tátu prostředím, které ho oživovalo, kde dýchal, pil, okouzloval svým šarmem, vyprávěl své historky a vášnivě diskutoval. Táta byl jeden z těch výjimečných lidí, kteří společnost nejen vyhledávají, ale i vytvářejí. Miloval společnost a společnost milovala jeho. Je neskutečné, kolik toho za svůj život stihl, vyjádřit to jen statistikou či jen příběhy, by zabralo více času, než zde máme.
Mnozí z vás co jste zde, jste znali tátu déle než já a možná s ním i více zažili. Když jsem četl nekrology, které napsali jeho přátelé, sám jsem se podivoval, zda bylo možné všechno stihnout zajeden život, nebo zda mám tátů více. Stejně byste se podivovali i jeho lékařské anamnéze, která je silnější než průměrný katalog ze Salonu kresleného humoru. Ke sklonku života se vypracoval na tzv. polymorbidního pacienta - znamená to, že doktoři nejsou schopni říci, na co umřete. Táta přežil 13 vážných hospitalizací v nemocnici, mimo jiné i 3 infarkty (ty prosím při jedné hospitalizaci), nakonec prohrál svůj boj s rakovinou. A bojoval až do konce jako lev. Lidem, kteří mi vyjadřují soustrast s tátovým úmrtím říkám, že je vlastně zázrak, že se táta dožil takového věku - při svém způsobu života. Od 12 let kouřil, v mládí jsem ho vídával ve své pracovně zahaleného hustými oblaky kouře. A na poslední stádium jeho nemoci zřejmě reagovaly poklesem akcie pivovarů a notně pocítila i místní vinotéka.
Narodil se v Hostouni u Prahy, kam jeho rodina uprchla za války. Jeho otec byl četník, který řídil ústup před Němci. Poválce se vrátili do Teplic, které si získaly jeho srdce. Jako kluci si hráli s výzbrojí Americké armády, a zde se také nejspíše zrodila tátova láska k trampingu, která mu v srdci vydržela celý život. Zhruba 20 let organizoval Portu a vystřídal se v různých pozicích v časopise Portýr, podle toho co zrovna mohl dělat (1969 až 1989 ). Sluníčko s ručičkami, které Porta dlouho nesla ve znaku je jeho dílo.
Rodiče jej dali vyučit jako univerzálního nástrojaře. Své černé umění využil v Servisní Opravárenské Službě, kterou založili s přáteli v Teplicích. A zúročil při výrobě asambláží, ještě teď máme doma ponk a spoustu materiálu, kterou táta nasbíral během života pro svou tvorbu. K nástrojařině odkazuje i první divadlo Testroj (podle teplickýchstrojíren), které založil. Později s Václavem Duškem a Karlem Krylem založili Divadélko v černé kuchyni. Doma máme ještě teď svícen ze stejného kostela, ze kterého si přivezl Karel Kryl svého Anděla.
Dálkově si dodělával střední novinářskou školu a ve stejném čase vyrazil z Teplic do Prahy. Tu dobyl svým šarmem a svými salony. Moje oblíbená historka je, jak táta prvních pár dní, když dorazil do Prahy, přespával v kupce sena za městem. Před rokem 68 začal publikovat v Mladé frontě a Mladém světě. Po pražském jaře zde nemohl publikovat, ale stal se na krátko Šéfredaktorem časopisu Zálesák. Jako malý jsem na skautské výpravy vozil jeho příručku – Zálesácký rok.
Když nemohl publikovat v novinách,připravoval s Mikim Ryvolou knihy v tiskovém oddělení Lidového nakladatelství. A od roku 1970 začal organizovat Salony v Malostranské besedě. V Malostranské besedě potkal také svou dlouholetou lásku, ženu a anděla strážného a mojí mámu Růženku.
Já si ho pamatuju až v propagačním oddělení České pojišťovny, které vedl Vít Hrabánek. Po revoluci začal s Růženkou vydávat časopisy ŠKRT a KUK, které díky nevýhodné smlouvě se syndikátem novinářů, skončily velkým zadlužením. Dále pokračoval v reklamní branži v První české reklamní společnosti a posléze v novinářské branži v časopise „and you…“, který vedl Fedor Skotal,svou novinářskou dráhu končil v nedělní příloze Slova, kam mimo jiné připravil cyklus Hvězdy humoru. A jeho poslední angažmá bylo paradoxně v časopise Sokol, kam nastoupil i přes svůj celoživotní odpor k rychlému pohybu a cvičení.
Po revoluci se stal se zakládajícím členem a dlouholetým místopředsedou a tajemníkem České unie Karikaturistů. Byl spolupředsedou nově oživené Strany mírného pokroku v mezích zákona, která se scházela v Malostranské besedě, u Bubeníčků a později v Mánese.
Za svůj sedmdesátiletý život redigoval a graficky upravil 420 katalogů, 18 sborníků kresleného humoru, je autorem scénáře dvanáctidílného střihového seriálu o trampské písničce, folku a country„Ranč u zelené podkovy“ (1994, režie Jan Bonaventura), spolupracoval na seriálu Legendy folk a country, a naposledy seriálu Zvláštní znamení touha. Je podepsán pod ilustracemi v řadě knih, autor mnoha plakátů, koláží a log. Jako kurátor uspořádal další zhruba stovku výstav, založil mezinárodní bienále kresleného humoru v Písku a Gastronomické grotesky ve Znojmě. I na sklonku života dále sám vystavoval či působil jako kurátor výstav.
Jeho život byl jednou velkou výstavou. A toto je poslední vernisáž. Proto prosím uctěme jeho památku nejen smutkem a truchlením, ale také oslavujme pestrou koláž života, který žil.